25. díl – Legenda mění post hráčský za trenérský

V sezoně 1966-67 měli třeboňští házenkáři v mistrovských soutěžích 5 družstev. Žáci skončili v oblastním přeboru na druhém místě, „áčko“ dorostu bylo v dorostenecké lize čtvrté, „béčko“ v oblastním přeboru šesté. První družstvo skončilo ve druhé lize páté (lepšímu umístění zabránilo časté zranění klíčových hráčů, takže trenér byl nucen v sestavě improvizovat). „Béčko“ bylo v oblastním přeboru čtvrté. Dres „A“ týmu oblékali Budín, Koutek, Ludvík, Tlačil, Stupka, Melichar, Vyhnal, Průša, Šulc J., Šimek (z dorostu), Neužil a Kadlec (nastoupili presenční vojenskou službu v Dukle Písek) a brankáři Karoch, Kyzour (z dorostu), Reidl a Hrubý. Družstvo trénoval Jiří Sládek. Z 22 mistrovských zápasů získali druholigoví házenkáři 22 bodů. Králem střelců se stal Ludvík s 97 brankami, Koutek jich dal 64, Průša 52 atd. Třeboňští měli v této sezoně i bohatý mezinárodní styk. Hráli v NDR (vítězný turnaj v Radebeulu) a v květnu se podívali spolu s dorostenci do NSR a Rakouska (hráči se finančně podíleli na úhradě výloh). Dorostenci obsadili dvakrát šesté místo na turnajích v Berlíně a Postupimi. Třeboňští příznivci viděli na svém hřišti dvakrát Lokomotivu Berlín a SKV Wien. Ještě ke zmíněnému zájezdu do NSR a Rakouska. Zájezd byl vlastně oplátkou za start dorostenců klubu SG Hohensachsen, kteří byli v Třeboni v uplynulém roce. O Jihočechy se hostitelé všemožně starali, poskytli jim srdečné přijetí, pořádali na jejich počest přátelský večer, ukázali jim město a návštěvě sportovců z ČSSR věnoval velkou pozornost i místní tisk. Oficiální zdravice starosty Hohensachsenu pana Lothara Bocka byla otištěna v místním Weinheimer Nachrichten, stejně jako obsáhlý článek pod titulkem „Hohensachsen erwartet die tschechischen Sportfreunde“, rozepisující se o programu Jihočechů při návštěvě a vybízející prakticky všechny obyvatele k vytvoření co nejsrdečnějšího prostředí – takového, jaké poznali němečtí házenkáři v Třeboni. Mezi největší zážitky patřila jistě návštěva celé výpravy u proslulého fotbalového trenéra Seppa Herbergera, který v hohensachsenské vile žije na penzi. Trenér Herberger ukázal Třeboňským své trofeje z dlouhé a obdivuhodné éry trenéra národního týmu NSR, poskytl zajímavý výklad i s malým pohoštěním a věnoval všem malé suvenýry: miniaturní kopačky Adidas s vlastnoručním podpisem. Jihočeši si prohlédli i univerzitní Heidelberg, moderní pivovar v Meinheimu, shlédli i házenou jedenáctek, která byla v NSR stále populárnější než „sedmičky“.

V souvislosti s odchody hráčů na vojnu je vhodné zmínit se zejména o jejich největší „sběrně“- Dukle Písek (viz článek z roku 1967). Prošlí jí Třeboňáci Jarda Puchinger, Honza Koutek, Jarda Blafka, „Áža“ Neužil, Honza Kadlec, Vláďa Kyzour, Karel Kukačka, Karel a Petr Šulcovi a další. Trenérem tam byl major Balun, bývalý známý třeboňský hráč české házené, vedoucím major Josef „Dědek“ Růt. Vyjadřováním ostrý jako břitva, ale měkkého srdce. Byl známý svým postojem k režimu, nesmělo se mu říct „soudruhu majore.“ Bystře také střežil svoji pěknou dceru, výbornou házenkářku Jiřku. Dokonce tak, že nakonec zůstala svobodná. Zemřel 1.6.2001 ve věku 83 let (viz nekrolog z JHDeníku).  Z těch dvou let v Písku vznikla pevná přátelství, zvláště s Karviňáky, Turnováky, Železnobroďáky, Chrudimáky, Pražáky, Sezimáckými, domácími Písečáky a dalšími. Nesmiřitelní protivníci na hřišti, po boji vždy velcí kamarádi. U žijících to trvá dodnes…

Stále větší úroveň a popularitu má turnaj o „Pětilistou růži“. V roce 1967 je hrán již jeho třetí ročník. (Pozn.: byl odehrán už  jeho padesátý ročník, se vzpomínkou na Karla Budína-viz snímek plakátu. V roce 2015 bude k názvu akce přidán podtext – první ročník jeho memoriálu). Tento turnaj byl již  zakotven v tréninkových plánech předních prvoligových týmů jako příprava na ligu, a tak se do Třeboně sjížděla taková družstva jako Dukla Praha, Sparta, Slavie, Bohemians, Škoda Plzeň a v dalších ročnících Tepna Náchod a jiná, která vždy zaručovala prvotřídní podívanou. Je potěšitelné, že i třeboňští v tomto turnaji nehráli podřadnou roli a vždy bojovali o umístění na předních místech.

V ročníku 1967-68 dosáhlo první družstvo mužů několika dobrých výsledků, ke konci sezony museli za zraněné hráče zaskakovat i ti, kteří již zanechali aktivní činnosti. Družstvo si však udrželo přední postavení v druhé lize. V posledním utkáním tohoto ročníku, v derby se Spartakem Sezimovo Ústí (26:15) se rozloučil se závodní činností dlouholetý hráč, kapitán a trenér Jiskry Třeboň, Karel Budín. Zastavme se u něho.

Není nadsázkou, napíšeme-li, že řekneš-li kdekoli kde házená má tradici, Třeboň – házená, ozve se ti Budín. Ano, tento hráč byl skutečně výraznou individualitou tohoto sportu nejen v rámci Třeboně, ale je možno říci i celé republiky. Dovolíme si citovat několik vět z interview, poskytnutého Karlem Budínem redaktoru Jihočeské pravdy v souvislosti se zanecháním aktivní činnosti: „..vždyť už ji (rozuměj házenou) hraji celé jedno čtvrtstoletí, už by to byla pomalu tisícovka zápasů…

Začínal jsem s českou házenou. Jako téměř každý správný Třeboňák už od žákovských let. V dorosteneckém dresu jsme v roce 1950 skončili na čtvrtém místě a to byl můj první výraznější úspěch. Pak přišla vojna, ve třiapadesátém jsem narukoval do ÚDA Praha a dvakrát za sebou jsme tam získali tituly mistrů republiky v české házené. Vrátil jsme se do Třeboně, byli jsme fajn parta, válelo se. V roce 1961 jsme získali poprvé pro Třeboň titul mistrů republiky, schoval jsem si medaili k dvěma z vojenských let a o rok později jsme přešli na  jinou házenou, mezinárodní, tzv. handbal. Zda ten přechod nebyl chybou? Ani ne… Bylo kolem toho plno komentářů, ale bylo to správné. I když je pravda, že jsme mohli v české získat tituly další, někteří z nás by byli třeba jmenováni mistry sportu… Mysleli jsme si, že když jsme dobří v české, budeme hrát dobře i mezinárodní – ale ten první rok jsme museli moc makat, abychom se ve druhé lize vůbec udrželi. Věřím, že se tu ale bude hrát první liga i v té mezinárodní. Chce to jen trochu zlepšit podmínky, mít i dopolední trénink, zatím nemáme ani u všech podniků dostatečné pochopení…

Po vojně jsem dostal nabídky, abych šel hrát mezinárodní házenou do Bohemky,

přijeli i z Gottwaldova, možná, že bych si zahrál i reprezentačně… Šel jsem domů, nelituji toho. Manželka hrála léta házenou reprezentačně, měla tedy i pro mé sportování pochopení. Když se jelo někam ven, měl jsem všechno připravený, i svačinu na cestu. Hrával jsem i hokej, toho už taky nechám. (Pozn.: v tomhle se Karel mýlil. Hrál ho ještě v roce 1976). Přání? Zahrát si ještě po té sedmileté odmlce českou házenou. A pak – aby se hrála v Třeboni první liga. Jak tomu pomoci? Nu, zatím si dělám kurs trenéra II. třídy, tenhle týden budu hotov“.

Co k tomu dodat? Ještě snad to, že v dalších sezonách dovedl Karel Budín družstvo mužů do kvalifikace o první ligu, v hodnoceném roce mu kvalifikace o národní ligu utekla o několik branek v rozdílu skóre při stejném poměru bodů se Sezimovým Ústím, že jeho rukama prošla celá řada házenkářů, kteří hráli nebo hrají v reprezentačních mládežnických celcích, a že prostě házenou v Třeboni bez Karla Budína je těžko si představit.

V podzimní části soutěže 1968-69, již pod taktovkou trenéra Budína, mají třeboňští výborný nástup a po první polovině jsou s 19ti body, skóre 220:115, na druhém místě tabulky za vedoucím Náchodem, který doma porazili 16:11. Jihočeská pravda ze dne 8. prosince 1968 v článku nazvaném „Házenkářská metropole se znovu ujímá jihočeského žezla?“ je mimo jiné uvedeno: „třeboňská házená prolomila letos jihočeskou hegemonii exligového Spartaku Sezimovo Ústí nejen co do kvality, ale i co do kvantity: žáci jsou přeborníky kraje, dorostenci úspěšně bojují v lize a muži porazili celek Sez. Ústí již třikrát za sebou. A tak se Třeboň opět ujímá žezla na házenkářském trůně jižních Čech. Dokáže vzestup v budoucnosti korunovat i kýženou I. ligou?“(viz článek z JP). Družstvo absolvovalo zdařilou zimní přípravu a na turnaji o pohár Průboje v lovosické hale porazilo Baník Most 23:22, Duklu Litoměřice 24:15, Lovosice 22:17, Litvínov 25:10 a prohrálo pouze s Náchodem 12:22, který prošel turnajem bez porážky. Nejlepším střelcem na turnaji byl Ludvík se 25 brankami, výborně hrající Melichar dal 19, Neužil a Koutek po 15. I přes veškerou snahu v jarní části se nepodařilo soutěž vyhrát. Velkou měrou k tomu přispěl ostudný zápas na domácím hřišti s Orbisem Praha, který rozhodčí neudržel v mezích slušnosti. Utkání bylo předčasně ukončeno, byl přiznán výsledek na hřišti, který v okamžiku ukončení byl lepší pro hosty, třeboňským bylo uzavřeno hřiště na jedno utkání a kapitán Koutek byl distancován. (Pozn.: dnes je možno dodat, že šlo o “nefalšovanou ruční výměnu názorů“ na určité dění na hřišti, a to mezi brankářem Orbisu Františkem Brabcem a Honzou Koutkem. Franta se stal později váženým extraligovým rozhodčím a uznávaným delegátem u stolku. S Honzou, než nás opustil, si  často celou situaci upřesňovali. Sice už úsměvně, ale stejně každý podle svého). Družstvo tak skončilo na druhém místě tabulky.

Na ukončení sezony bylo sehráno  přátelské  mezinárodní utkání mužů  s portugalskou Benficou Lisabon, které přineslo pěknou podívanou. Před 500 diváky zvítězila Jiskra 22:20, když branky stříleli: Koutek 7, Ludvík 5, Melichar a Kadlec 3, Průša 2, Neužil a Vyhnal po 1. V této sezoně tvořili kádr družstva brankáři Karoch, Reidl, Hrubý a hráči Melichar, Ludvík, Koutek, Vyhnal, Švec, Neužil, Průša Josef, Pešíček, Blafka, Reitmajer, Šulc Karel, Vyžral, Kadlec, trenérem byl Karel Budín.

 

autor: Josef Neužil (Áža)

(čerpáno ze soukromého archivu pana Karla Budína a Josefa Neužila)

Fotogalerie z období 1967-1968:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

    Designed by: search engine optimization company | Thanks to seo service, seo companies and internet marketing company
    Vytvořeno systémem HostNet