26. díl – Za 500,-Kč mohla být u Světa nejvyšší soutěž ?!

(Pozn.: Jelikož jsme obdrželi několik dotazů ohledně časové posloupnosti událostí a jednotlivých dílů, tak připomínáme, že je do nich přenášena historie sepisovaná v roce 1976 a to způsobem dnes neobvyklým, někdy i s překlepy. Kurzivou jsou doplňována data, poznatky k dějům a jejich aktérům z pohledu současnosti).

__________________________________________________

V sezoně 1969-70 bojovalo první družstvo mužů opět dlouhou dobu na špici druholigové tabulky, ale o pověstný již krůček jej připravilo družstvo nováčka soutěže Viktorie Žižkov, ve kterém se objevilo několik známých tváří z prvoligových hřišť, a které ztratilo pouze jeden bod remizou v Třeboni 7:7 ve vzrušujícím zápase před 400 diváky. Na závěr podzimní části hostilo družstvo mužů representační družstvo ČSSR, se kterým uhrálo před 600 diváky přijatelný výsledek 16:24, když branky Třeboně stříleli Melichar a Koutek po 4, Vyhnal 3, Pešíček 2, Průša, Neužil a Šulc po 1, za ČSSR Duda a Kranát po 5, Havlík a Katušák po 4, Beneš a Klimčík 2, Kavan a Mareš po 1. Kádr družstva zůstal oproti předcházející sezoně stejný, pouze zraněného Šimka nahrazoval Škrenka v pivotu a z Dukly Písek se vrátili Kyzour a Kukačka, z nichž zvláště brankář Kyzour byl posilou a měly o něho zájem i prvoligové oddíly. V srpnu byl hrán již VI. ročník „Pětilisté růže“, který vyhrálo družstvo Bohemians Praha před Třeboní a Slavií Praha. Na turnaji hráli za muže Třeboně i Průša Jiří, mladší bratr Pepíka „Čuty“ Průši a Šulc Petr, mladší bratr Karla. (viz článek a fotka z JP).

V roce 1970 je ukončena přestavba házenkářského stadionu. Nebylo to snadné a výsledek rozhodně nespadl z nebe. Dva roky trvala výstavba házenkářského areálu v rámci brigádnické akce „Z“, financovaná Městským národním výborem v Třeboni. Byly to dva roky trampot, starostí, shánění, zajišťování, obstarávání – ovšem výsledek předčil všechna očekávání! Člověk nemusí být právě házenkářský znalec a přesto mu srdce zaplesá nad vší tou krásou, kterou dokázaly vytvořit obětavé ruce třeboňských nadšenců. Projektant areálu Zdeněk Maxa, který ještě nedávno sám oblékal házenkářský dres Jiskry, zapálil spolu s dlouholetou oporou týmu a trenérem druholigového celku mužů Karlem Budínem brzy svým nadšením hráčský kolektiv, který má na výstavbě stánku svůj lví podíl. Asfaltový povrch, střídačky opatřeny laminátovými stříškami, betonový ochoz pro diváky, umělé osvětlení a dominantou areálu je ústřední budova, která ve svém nitru skrývá komfortní šatny, sprchy, sušárnu, nocležnu, v poschodí rozhlasovou kabinku a největší šlágr – nádhernou klubovnu, jejíž interiér je chloubou a vizitkou výrobního družstva Lišovský nábytek. Jeho zaměstnanec samozřejmě obléká dres Jiskry. Je to Luďa Ludvík.  Ne náhodou mnozí z návštěvníků Třeboně hodnotí toto zařízení jako jedno z nejlepších svého druhu v republice. Správcem areálu se stává do Třeboně se navrátivší Jan Staněk, který se velmi s tímto sžil a házenkáři v něm našli i svého velkého příznivce. S tímto areálem a se stále větší podporou orgánů městských i společenských organizací se začíná více volat po vyšší soutěži (viz článek z JP s názvem Stánek z mozolů). To ještě nikdo netuší, jak blízko bude Třeboň za necelý rok k první lize.

Sezona 1970 – 1971 se stává nejúspěšnější sezonou mužské mezinárodní házené v Třeboni. Třeboňští se po dramatickém závěru „B“ skupiny II. ligy stávají se 38 body a skórem 416:295 jejím vítězem před Duklou Písek 36, 418:297 a Viktorií Žižkov 35, 389:288. Jedou tudíž do Náchoda spolu s vítězem „A“ skupiny Baníkem Rokycany a vítězem „C“ skupiny, družstvem KPS Brno bojovat o postup mezi elitu československé házené, o účast v první lize ročníku 1971-1972. Postupují dva celky z těchto třech. Jediní třeboňští nejsou zvyklí na asfaltový povrch, na kterém se kvalifikace hraje, jedou proto do místa konání téměř týden napřed. Trénují však jenom v dešti, aby nakonec v den konání kvalifikace, v sobotu, kdy mají vylosovány oba zápasy se setkali se suchým povrchem a tedy s úplně jiným odskokem míče než na mokrém povrchu. Přesto však v prvém zápase proti Kovohutím Rokycany začínají velmi dobře, vedou 4:1, 6:2 a dokonce 9:4! Jsou vydatně povzbuzováni hlasivkami svých příznivců, kteří za nimi přijeli z Třeboně autobusem (Pozn.: přijely v něm i manželky a přítelkyně hráčů, které si cestou musely od rádoby také příznivců házené vyslechnout „zaručené“ zprávy o hýřivém chování svých partnerů. Přivítání bylo tudíž velmi rozpačité, dokud se pomluvy nevyvrátily. Současně někteří hráči, mez nimi i autor těchto řádků, přiznávají, že před přípravným utkáním s domácím Náchodem porušili určitý režim a pouze díky benevolenci vedení družstva, zejména trenéra, byli „vzati na milost.“ Opačný přístup byl třeba u Míly „Mimáka“ Melichara, velmi soustředěného a motivovaného. Požádal, aby mu nebyly předávány žádné zprávy z domova, i když v té době očekával narození syna Pavla… )  a někteří dokonce osobními vozy. Poločas končí 10:7. Po změně stran se střelecky prosadili rokycanští dlouháni Benda, Kraus, Kožíšek – dotáhli na 11:10, 12:11 a poprvé v utkání vyrovnali na 13:13. Pak Západočeši ujeli na 13:16 a Třeboň již jenom dotahovala. Branky: Ludvík 6 (4 ze 7 m hodů), Koutek 4, Šulc Petr 2, Jiří Průša 2, Vyhnal, Neužil a Pešíček po 1 – Kraus 5, Benda 5, Kožíšek 5 (3 ze 7 m hodu), Křeč, Čechura aj. Červený po 1.  Sečteno= 17:18!!

Je zbytečné připomínat, v jaké náladě asi proběhl čas do odpoledního střetnutí s KPS Brno. I když bylo několikrát upozorněno, že není nic ztraceno, první zápas vykonal na psychice hráčů své a tato stránka, která jistě velkou měrou ovlivňuje hráče, se ukázala slabší i v budoucích těžkých zápasech třeboňských družstev. Mnohdy to nebylo neumění, ba naopak se třeboňští v těchto zápasech zdáli být lepší, ale byla to vždy nervová labilita hráčů, která jim najednou, krůček před cílem, kdy jakoby se zalekli vítězství, svázala ruce a nohy a soupeř hrál jako mávnutím proutkem proti úplně  jinému  a  odevzdanému  družstvu. Nejinak tomu bylo v závěru utkání s Rokycany i ve druhém poločase utkání s KPS Brno, i když v tomto utkání se třeboňským ještě přilepila smůla na paty-osmkrát nastřelili tyč. Branky v tomto střetnutí proti KPS Brno: Ludvík, Koutek, Melichar po 3, Jiří Průša, Petr Šulc po 2, Jos. Průša 1 – Tusch 8, Hrozek 4, Sigmund, Pešťák a Havelka po 2, Čermák a brankář Kocman po 1. Celkem 14:20. (Pozn.: dnes už můžeme zveřejnit, že v polední přestávce rozhodčí odpoledního utkání   zajímavým způsobem naznačil, že za 500,-Kč může být všechno ještě jinak. Hrdost ale Třeboňákům zabránila, aby nejvyšší soutěž získali jiným způsobem, než-li na hřišti. Jestli se Rokycany a Brno dostaly do ligy díky této směšné částce, o tom dnes můžeme už jenom spekulovat a radši uznat, že byly lepší. Není také bez zajímavosti, že výpravu doprovázel novinářský elév Honza Rejžek z Lišova, který horlivě posílal zprávy o pohybu účastníků zájezdu svému tehdejšímu chlebodárci Jihočeské pravdě, orgánu Jihočeského krajského výboru KSČ. Viz snímek jednoho z článků. Později se z něho stal u nás zřejmě nejznámější hudební a filmový kritik. Proslul zejména soudními spory s celebritami, kterým vytýkal jejich předlistopadovou minulost a kontakty na tehdejší vládnoucí garnituru…).

Poslední zápas už neměl na nic vliv neboť černý Petr zůstal v rukách třeboňských, kteří se na toto utkání podívali už doma v Třeboni v televizním pořadu Branky, body, vteřiny. Byl to velmi smutný návrat a před všemi stála otázka: bude se ještě opakovat taková situace, aby stáli tak blízko před branami I. ligy? (viz článek z JP) Bohužel, zatím mužská házená v Třeboni stále hledala cestu mezi nejlepší družstva v republice, ačkoliv v měření s nimi v přátelských zápasech často vycházela vítězně nebo jim byla aspoň vyrovnaným soupeřem.

I když tedy třeboňským mužům v této sezoně unikl o vlásek postup do I. ligy, je nutno, jak už je řečeno v úvodu této kapitoly, považovat sezonu za úspěšnou. Naproti tomu, kdy ostatní družstva posilovala své celky hráči z jiných oddílů, hrála Jiskra se svými odchovanci. Byli stále vychováváni noví hráči, kolektiv se utužoval. Sezonu odehrálo družstvo v sestavě: Karoch, Kyzour, Pešíček, Koutek, Ludvík, Melichar, Neužil, Josef a Jiří Průšové, Vyhnal, Karel Šulc, Blafka. V Náchodě bylo družstvo doplněno ještě o zkušeného Tlačila a na místo Karla Šulce, který nastoupil prezenční vojenskou službu v Dukle Písek (nebylo vyřízeno jeho uvolnění na kvalifikaci), hrál jeho bratr Petr. Trenérem byl Karel Budín, vedoucím Karel Kamiš, technickým vedoucím Zdeněk Maxa. (viz  články z JP, včetně zajímavého  uvolňovacího potvrzení pro jednoho z hráčů).

Na závěr sezony přijelo do Třeboně kompletní prvoligové družstvo Škody Plzeň s několika reprezentanty, aby zde sehrálo utkání jako satisfakci za Jana Šulce (všichni mu říkali „Ríša“), který posílil tento oddíl, podobně jako jeho bratr Rudolf. Ten po absolvování základní vojenské služby v Dukle Janovice se nevrátil do Třeboně, hrál první ligu za Spartak Sezimovo Ústí a pak šel do „Škodovky“. Utkání bylo vyrovnané, výsledek 18:24 (7:13), branky Koutek, Pešíček 4, Ludvík, Neužil, Melichar 2, Jos. Průša, Jiří Průša, Blafka, Karel Šulc po 1,- Jarý 5, Eberle 4, Heřman, Čejka, Ruda Šulc, „Ríša“ Šulc,  Šnobl, Šafr 2, Haber, Krepindl, Šlédr po 1, 350 diváků (viz článek z JP).

7. ročník „Pětilisté růže“ vyhráli již potřetí hráči Bohemians před Slávií, Duklou Písek a Třeboní (viz článek z JP spolu s vyznáním Vaška Ereta, jednoho z největších borců československé házené. Autorem rozhovoru je opět Rejžek).

 

autor: Josef Neužil (Áža)

(čerpáno ze soukromého archivu pana Karla Budína a Josefa Neužila)

Fotogalerie 1968-1971

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

    Designed by: search engine optimization company | Thanks to seo service, seo companies and internet marketing company
    Vytvořeno systémem HostNet